Neprehliadnite

Láska mnoha podob... /skutočný príbeh/


Bylo 23. ledna 1963 . V porodnici Obilní Brno se narodilo malé děvčátko.


''V okamžiku narození dítěte se rodí také matka. Nikdy předtím neexistovala. Žena existovala, ale matka nikdy. Matka je něco zcela nového.''

V ten moment kdy toto nevinné miminko prožilo svoje právni nádechy života, nikdy netušilo co ji bude v živote čekat.

Po pár dnech ztrávených v porodnici si ji rodiče odnesli domu. Ve dveřích  jejich bytu je vítala její babička Helenka. Helenka byla drobná žena s kašmírovým šátkem na hlavě, pod kterým skrývala svoje dlouhé šedivé vlasy. Ja její šedivé vlasy nazývam "život", protože se v nich skrýva vše co v živote prožila. Manžel ji zemřel za druhé světové války a ona sama se přestěhovala ze Slovenska do České republiky ze 6 deťmi.

Babička Helenka otevřela dveře a vedela že vchází její dcera Janka s miminkem, které čeká utrápený a bolestivý život.

Takhle Helenka ještě bude vítat svoji dcéru 4 krát. Po každé když ji dcera Janka porodila nové vnouče, vítala ho z těžkým srdcem protože vedela, že to každé malé stvoření čeká veliké trápení.

Když děvčátku, o kterém jsem psala na začátku byly čtyři roky prišlo na to, že tá dívka která žije u její babičky je její nejstarší sestra a že ti dva chlapci co jezdí z času na čas k její babičce jsou jejími bratři, které si babička bere domu na prázdniny z detského domova. Návštevy u babičky nebyli tradičními návštevami, kdy vnouče zajde na nedělní oběd, nebo jen tak protože chce trávit čas se svoji babičkou, ale bili to úteky z domova před vlastním otcem.

Otec těchto detí byl násilný vuči jejich matce, která byla pravidelne vystavena domácimu násilí v podobě napadeni sekerou, vymlácení zubu, zlomeninami po celém tele, popáleniny a jiné. Toto všechno se odehrávalo v přítomnosti detí. Když se jedno z těchto malých nevinných detí pokusilo svoji matky zastat, nebo plakalo, bylo potrestáno buď bitím anebo klečením v koute.

Mimo domáci násilí, v domě nebyla elektrina, teplo, voda a jídlo. Deti chodili špinavé, zavšivené a hladové po ulici velkoměsta. Aby přežili, spali ve sklepech a ráno už v 5 hodin vstávali aby stihli rozvoz mléka a pečiva, které bylo rozvezeno před prodejny a které si deti ukradli aby měli alespoň něco k jídlu a k pití. Trávili dny v parku s ostatními dětmi, které se vraceli do svých teplých domovu a byli vítaní svými rodiči. Ony se však museli vrátit do zimy, do tmy, kde je nikdo nevítal...

Už v 5 letech to malé děvčátko, o kterém je tento příběh umělo utíkat přes celé město Brno v noci pro sanitku, protože jejich matka měla astma a jiné těžké nemoci a nebo pro policii když byla její matka napadena jejím otcem.

Útočištěm se ji stal jen domov její babičky když si ji a její sourozence brávala k sobě. Její babička ji vždy vykoupala, převlíkla a dala najíst. Pro deti bylo vždy těžké jít nazpět domu, ale babička už byla stará a stát by ji nedovolil si vzít deti do její péče. Bylo pro ni i velkou úlevou když její otec byl ve vězení, kde strávil za svuj život celkem z přestávkami dohromady 28 let.


V šesti letech nastoupila do první třídy na základní školu na Staré ulici v Brne. Chodit do školy pro ní bylo velké utrpění, protože byla mezi dětmi z normálnich rodin. V druhe tříde se mělo jet na školu v přírode, kterou ji zaplatila babička Helenka. Nakoupila ji nové věci aby ji vybavila. Babička ji ráno zavedla ke škole, kde ji měl vyzvednout autobus i s ostatními dětmi. Pani učitelka však vzala babičku do pozadí a oznámila ji, že její vnučka se nemuže školy v přírode účatnit protoze má vši.

Tato malá holčicka tuhle událost velice těžce nesla a rozhodla se pro jeden z největších kroku v jejím živote. A to bylo napsat dopis třídní učitelce, ve kterém popsala celej svuj život a utrpění, které prožívá. Tento dopis hodila pani učitelce do její tašky a šla z babickou zklamaná nazpět domu.

Potom už se škola postarala o to, aby byla umístněná i s její mladší sestrou do detského domova v malé vesnici Vřesovích, kde bydlelo asi 30 deti. Tento dětský ustav byl pod vedením skvělé ředitelky, která byla zároveň i matkou každého dítěte v něm. Obe dve sestry byly vděčné za teplo, světlo, oblečení, hygienu, vzdelaní a domov. Mimo tyto dvě deti byly pak umístěny do jiných dětských domovu i další jejich sourozenci. Nejmladší sestra byla umístněna na psychiatrii, protože když ji bylo 9 let a toulala se ulicemi města Brna tak jak její sourozenci pred ní, byla znásilnená neznámym mužem.

V dětském domově prožila i krásne chvíle, ale nikdy to pro ní nebyl úplný domov. Vždy se cítila, že je ona ta, kdo nemá rodiče, ta která nemuže nikoho oslovit mami a tati. Detsky domov ji ochránil před bitím a chudobou, ale nikdy ji nemohl dát to co rodiče dávají ostatním dětem.

V 19 letech po dokončení střední školy se vrátila zpět do rodného města Brna, kde si našla práci a ubytování. I když první dny ji připadali, že je to začátek nového krásneho života byla sama bez rodiny a přátel. Jedine co ji tešilo byly návštevy u babičky Helenky. S babičkou vždy měla krásny vztah. Babičku znala velmi dobře, protože ta ji i po dobu kdy žila v dětském domově pravidelne navštevovala. Byla ji tím nejbližším člověkem, kterého měla.

Teď se vrátime zpět k její matce, o kterou se starala i přesto, že její matka upřednostnila utrpěni a ztratu osmi detí jen proto, že milovala svého manžela. Každý týden ji nosila nákup k sousedce. Věděla, že její matka je už stará, nemocná a žije v chudobě. Svoji matku později začala navštěvovat i u ní doma a nebo v nemocnici. Její matka u ní i dokonce žila když už byla velmi nemocná.

Se svým otcem se poprvé setkala od doby kdy byla v dětském domově v byte svoji matky. Její otec ji ani nepoznal. Nevedel, že před ním stojí jeho dcera. V ten moment kdy se setkali se ho bála, protože  v ní ožili vzpomínky z dětsví. Při jedné z návštěv její otec zase fyzicky napadl její matku. V ten den dala svému otci na výběr, že buď navždy odejde a nebo na neho zavolá policii. V ten den se její otec zbalil a odešel. Od té doby se už k její matce nevrátil.

Postupem času se jejich vztahy urovnali. Se svým otcem si byly pouze přáteli. Mnoho lidí asi toto nepochopí. Její matka u ní žila až do té doby co se rozhodla odjet už se svými dětmi a manželem do Anglie. Od jejího odjezdu do Velké Británie se o matku starala její mladší sestra, která ji bez toho aby to sourozencum oznámila umístnila do domova duchodcu, kde její matka zemřela ve věku 74 na samotu. Přestala jíst a komunikovat a vzdala se nároku žít.

Její otec zemřel tou nejhorší smrti dostal embolii a udusil se ve vlastní krvi ve věku pouze 51 let.

Byla to KARMA pro oba rodiče za to, že se nestarali o deti? Byla to KARMA, ktera matce co se nestarala a nechránila svoje deti nadelila smrt samoty? Byla to KARMA, která udusila zlého otce jeho vlastní krví?

Ja v KARMU věřím a věřím i v to, že každému z nás je naděleno to co si zasloužíme.


To děvčátko v tomto příběhu byla moje maminka. Její rodiče byly mými prarodiči. Dědu si nepamatuji a s babickou jsem měla jako dítě velice dobrý vztah, ale nikdy jsem jim neodpustila to co udělali moji mamince. Moje maminka se o mě a o moje dva sourozence vždy starala i přesto, že v srdci nosila velkou bolest s kterou se nikdy nevyrovná. Moje maminka mi řekla každý detail z jejího života a za to ja věřím, že ji osud nadělil mě abych ji chránila a byla ji oporou po celý život.

Tento příběh jsem se rozhodla napsat né proto abych vám napsala o životě své maminky, ale proto aby si lide uvědomili, že být rodičem není jen dát dítěti život. Je mnoho lidí, kteří mají děti, kterým nejakým zpusobem ubližují. Tento příběh je dukazem, že ať je dítěti jakkoli ubližováno to dítě vždy svým zpusobem k rodičum něco cítí. Je duležité dětem dát lásku a domov. Vím, že ne vždy je to pro každého lehké. Vím, že mnoho rodiču by chtělo svým dětem dát víc, ale bohužel k tomu nemaj podmínky. Proto tento příběh věnuji všem maminkám jako je ta moje! V mých očích jste silné ženy, které něco dokazují každý den. Zároveň vím, že je na světe i hodne tatínku, kteří se starají o své deti a podporují svoje ženy ve všech směrech.



''Rozhodnutie mať dieťa je veľmi závažné. Je to rozhodnutie o tom, že vaše srdce navždy vypochoduje z vášho tela.“ 
(Elizabeth Stone)



Já deti ještě nemám, ale doufám že až je budu mít, tak budu takovou matkou jako byla ta moje. Dnes vím, že když jsem se na ni zlobila jako malé dítě, že mi nekoupila domeček pro panenky na Vánoce, že mi dokázala dat mnohem vzácnejší dar. Udělala ze mě ženu, která má hrdost, ukázala mi dobro ale poukázala i na to zlo, které se deje kolem nás a připravila mě na to, abych i já jednou milovala svoje deti. Připravila mě na to abych byla MATKOU!

Zároveň bych chtěla lidi povzbudit k adopci. Dětské domovy jsou plné rómskych detí, které sní o tom mít domov. Pokud je to možné, prosím Vás ADOPTUJTE. Adopce je i mým záměrem pokud se jednou usadím a založím si rodinu. Ale o tomto budu psát zase příště...


Dnes píšem a budem písať aby moje myšlienky leteli svetom 





Denisa Šimková




Žiadne komentáre

Váš názor nás zaujíma, ďakujeme